Březen 2013

Umělecký koláč

28. března 2013 v 20:33 | Andalusian |  Umělecký koutek
Sice to sem asi tak úplně nepatří, ale rozhodla jsem se tento článek zařadit do uměleckého koutku, protože už jsem tam dlouho nic nedala.
V pátek jsem se po dlouhé době zase viděla s Natalie. Vždycky nám trvá hrozně dlouho, než si konečně domluvíme rande a pak se zase víc jak měsíc nevidíme. Tentokrát si Natalie našla nějakou výstevu, která zrovna v pátek končila, takže už jsme moc možností neměly. Šly jsme do kavárny Paul na Ípáku, pro mě poprvé, moje společenštější a méně zaneprázdněná kamarádka tam chodí celkem často. S šálkem kávy a koláčkem jsme se usadily přímo pod ony fotografie, kvůli nimž jsme přišly.

Lyžák.

25. března 2013 v 19:24 | Andalusian |  Filosofický koutek
Ano, už přes týden jsem doma a teprve teď jsem se dostala k psaní. A k tomu jsem ani nevymyslela žádný originální název. Nezbývá mi tedy než se ho přidržet a napsat něco o svém lyžáku.
Upřímně řečeno, nebyl to tak úplně lyžák, jak má být. Zajezdili jsme si hezky, ale kdo jezdí na lyžák jen kvůli lyžování? Rakouské sjezdovky jsou samozřejmě něco úžasného, i když počasí nám zrovna dvakrát nepřálo. Jeden a půl dne svítilo sluníčko, po zbytek jsme měli mlhu se sněžením, jednou dokonce takovou, že jsme sotva viděli záda člověka před námi. Ten den jsme pochopitelně proseděli v bufetu, stejně byl třetí a tedy odpočinkový.

Nelyžařská stránka pobytu tak skvěle nedopadla, vděčíme za to samozřejmě našemu skvělému kolektivu. Pokud si všichni strašlivě nevymýšlejí, tak je normální se slézat na pokojích, chodit pozdě spát a prostě se bavit. Nás bylo sice na pokoji osm holek a bavily jsme se spolu, jen zřídka k nám ale zavítal někdo jiný a s večerkou jsme všechny byly v posteli. Mám zkreslené představy o středoškolských lyžácích, nebo jsme opravdu divní?

Doufaly jsme, že aspoň poslední večer si pořádně užijeme, kdo by přece šel poslední den spát, když spát bude celý další den v autobuse? Nic se ale nedělo a tak jsme bez řečí s večerkou zalehly a spaly. Je pravda, že holky jsme byly na pokoji všechny spolu (ty, co jely), ale nějací kluci se přidat mohli, ne? Jenže to by to nesměla být naše třída. U nás to vypadá asi takto: holky si neustále říkají, že se spolu pořád nějak málo bavíme, měly bychom přeci začít nějak komunikovat s klukama. Ale oni jsou nevyspělí, nechtějí se s námi bavit... Pořád to řešíme. A kluci? Mám z nich pocit, že kdyby se jich někdo zeptal, proč se tak málo baví s holkama, řekli by něco jako: "Jaký holky?". Snažíme se, ale jde to těžko. Bavte se s někým, kdo vám ani neodpoví na pozdrav a o přestávce provozuje samou infantilní zábavu.

Abych ale nemluvila jen o negativních stránkách, zmíním se o některých zábavných situacích, protože tyto nastaly navzdory všem nepřízním prostředí.
Hned druhý den jsem měla službu v kuchyni (měli jsme vskutku luxusní ubytování - sami jsme si připravovali jídlo, uklízeli, povlékali postale a často nezbyla teplá voda pro všechny) spolu s dvěma holkama od nás, dvěma kluky (zrovna dva, se kterýma se trochu dá mluvit) a dalšími třemi z paralelní třídy. Těžko se tam hledala zábava, přeci jen nandavání jídla, připravování pomazánky a mytí nádobí nepatří mezi nejoblíbenější činnosti, ale docela to fungovalo, řetěz na nandavání jídla třeba klapal krásně. Při mytí nádobí se ale klukům podařilo naprosto nezapomenutelným způsobem zpestřit tuto jinak dost monotónní činnost. Začali si umyté nádobí místo podávání házet. Težko se to dá dostatečně vylíčit, ale v tu chvíli to bylo nesmírně zábavné. Nic jim neupadlo (až na nějaké příbory, u těch si nedávali takový pozor), žádné talíře se nerozbily a všichni jsme se celou dobu smáli. Jenom pak prohlásili, že mají umyto, a zbytek jsme mysely domývat my...

Po večerech nám učitelé svěřovali organizaci programu - po skupinách podle třídy a pohlaví. Na nás, holky z céčka, připadl hned první večer a podezřívaly jsme učitele, že nás pouze prudí a nejde o nijak závažnou věc. Náš program tedy stál za starou bačkoru (já jsem se neúčastnila, myla jsem nádobí), ale musím uznat, že kluci pověst naší třídy uspokojivě zachránili, když na ně přišla řada. Ze všech čtyř skupin měli program určitě nejlepší. Opičit se po Partičce sice není nic až tak originálního, ale vždycky to pobaví a nikoho jiného to nenapadlo.

Některý z následujících večerů jsme zůstaly po večeři sedět v jídelně a čekaly na program a hned toho využil Honza z vyššího ročníku (který byl na lyžáku do počtu) a bavil všechny přítomné karetními triky. Zanedlouho se kolem něho nashromáždilo nějakých deset slečen, a ačkoli dělal drahoty a každý trik jsme z něho musely skoro tahat, jsem si jistá, že si tu společnost nesmírně užíval. Možná mu Karol trochu lezla na nervy, jak se umíněně snažila vyvrátit jeho tvrzení o kouzlech a přijít na to, jak to dělá, ale Vali pozděli vyslovila názor, že se jí snaží sbalit, tak těžko říct. S jistotou můžu ale říct, že Karol jeho sympatie nesdílela, nebo aspoň to tvrdila.

Když jsme se odpoledne vrátili ze svahu, vždycky se všichni okamžitě nahrnuli do sprch, a kdo nepřišel včas neměl teplou vodu. Krutý to osud, stát ve frontě a postupně ztrácet naději na teplou sprchu. Některé odvážnější dívky tedy sestoupily o patro níže do pánských sprch, kterých bylo dvakrát víc a kluci byli tedy dvakrát rychleji hotoví. Pánské sprchy mají ovšem tu nevýhodu, že se v nich občas vyskytují pánové, a tak se stalo, že jedna spolužačka shledala, jak jí někdo nahlíží horem do sprchy. To si samozřejmě nechtěla nechat líbit a plánovala, jak se pomstí. Opravdu jsme nečekaly, že ji budeme muset tak dlouho přemlouvat a hecovat, aby na viníka vylila čaj. Ze strany kluků se to sice setkalo s nepochopením, ale my jsme se aspoň na chvilky pobavily. A jak to tak bývá, když se sejde moc holek pohromadě, dlouho do noci jsme na toto téma diskutovaly a drbaly kluky.

Tyto i jiné příhody se odehrávaly na pozadí lyžování, vaření, brodění se nepořádkem v pokoji a byly okořeněné předčítáním z Padesáti odstínů šedi, které přitáhla Ráchel. Mohli jsme si asi lyžák užít víc, ale i tak to rozhodně nebylo špatné. Jen bych asi vyměnila ubytování - je teplá voda, povlečená postel a vařené jídlo opravdu tak moc?

Den osmnáctý

13. března 2013 v 17:23 | Andalusian |  Koutek na zajímavé věci
Momentálně jsem na horách, ale černá magie mi umožňuje vám přesto přidat článek. Nejedná se o nic jiného, než další otázku:
Co mě odlišuje od oststních?
Tak asi normálně, dna, otisky prstů. Copak nám pořád neříkají, že každý jsme unikát, naprosto jedinečný a kouzelně náhodný soubor atomů?
Já jsem taky takový pytlík molekul, ale možná o něco přemýšlivější než ostatní. Taky těžko navazuju kontakty, ráda si vytvářím imaginární světy a alternativní reality, hodně čtu, zajímám se o věci, co jiné lidi nezajímají, pořád někam spěchám, neposlouchám mainstreamovou hudbu, nosím barevné oblečení a myslím si o sobě, že jsem nudná.

Jestli mě to dostatečně odlišuje od ostatních, to nevím, ale každopádně jsem jedinečná a jsem na to hrdá.

Hudební mezičlánek

11. března 2013 v 20:31 | Skatulka |  Skatulčin koutek
Protože je Kiki pryč a mě se nechce nic vymýšlet, tak jsem zvolila nejjednodušší alternativu. Budu vás děsit hudbou. Předložím vám pár písniček a budu sledovat reakce. A protože na vás nevidim, pište svoje reakce do komentářů!
PS: Čtěte texty!!!!!!!!

Bohužel sem musim dát jenom odkazy na YouTube, vložená videa nějak blbnou a čím víc se snažim je to horší a horší.


When You're Evil:

Předchozí píseň přeložil jeden můj kamarád, tak si můžete vychutnat i českou verzi textu.
Žánr je to Dark Cabarett a vážně se mi to začalo líbit. Teď vybírám pouze písničky s divnym textem, ale jsou i normální xD



Death Death Devil Devil Evil Evil Song:


Marshmallows and Holy Bible:

Pro předchozí písničku najdete slova na následujícím odkazu:



A abyste si o žánru nemysleli, že je jenom divný, tak trochu melancholie. Taky Dark Cabarett, i když trochu míň typický:

I Should Fly:

Slunce zapadá za horama a Sněhurka nechce být doma sama

7. března 2013 v 20:41 | Andalusian |  Filosofický koutek
Taky máte pocit, že vás sluníčko nabíjí? Že jste několik měsíců abstinovali a teď hltáte jeho paprsky, užíváte si, jak vás lechtají na tváři? Ne? Někdy mi připadá, že jsem na sluneční pohon. Určitě nejsem sama, kdo má ten pocit. Vyšlo slunce a najedou je pryč únava, špatná nálada, starosti, prostě jsem to všechno hodila za hlavu a jenom si užívala, že svítí sluníčko.
Včerejšek a dnešek byly v poslední době bezkonkurenčně nejlepší dny (minulý pátek byl taky docela fajn). Včera jsem ve škole strávila pouhé tři hodiny. Poté jsme svůj ústav hromadně opustili a šli se místo toho dívat na film. Byli jsme na projekci filmového festivalu Jeden svět, konkrétně na filmu Na sever od slunce. Něvěděla jsem, co čekat. Věděla jsem jen, že je to o dvou týpkách, co jeli surfovat a sbírat odpadky za polární kruh.
Vážně jsem nečekala, že to bude takhle super. Ti dva tam strávili skoro rok, postavili si chajdu z věcí, co na pláž vyvrhlo moře a docela slušně si tam žili. Vypadalo to vážně báječně, bylo vidět, že si to neskutečně užívají. Surfovali, paraglidovali, snowboardovali, to všechno v nedotčené přírodě, jenom sami, v klidu. Taky bych někam jela. Až udělám vysokou.
A pak slunečné odpoledne strávené na koních, lépe jsem ho snad využít nemohla.

Dneska jsem sice byla ve škole déle, ale učila jsem se jenom hodinu. Prvních pět jsem dělala chemickou olympiádu, byla to docela sranda. Test ani tak ne, ale pokusy mě bavily, byla tam skvělá atmosféra a navzájem jsme se otrávili šumivými limonádami z jedlé sody, kyseliny citrónové, cukru a potravinářského barviva. Ty jedovaté barvy v chemických baňkách vypadaly vážně skvěle. Nakonec jsme je ochutnávali a musím říct, že jsem vážně překyselená. Pak už jen hodina němčiny a místo chemie domůůů...
Odpolední francouzština mi náladu rozhodně nezkazila, docela mě dneska bavila. Teď mi nic nezkazí náladu.

Dneska už ale bylo trošku zataženo, bojím se, že přijdu o svůj zdroj energie. Ale já pojedu sluníčku naproti, do Alp. To znamená, že mě týden neuvidíte, možná ještě něco napíšu, aby se vám nestýskalo.

Další neproduktivní článek

2. března 2013 v 21:31 | Skatulka |  Skatulčin koutek
Jak je již mým zvykem a záslužnou činností, píšu článek, když se mám učit. A to buď biologii-anatomii nebo čtyři maturitní otázky z chemie, nebo vypracovávat prezentaci na ještě jinou maturitní otázku z chemie. Nejlépe všechno najednou.

Ráda bych představila cyklus přednášek Pokroky v Biologii, který pořádá přírodovědecká fakulta UK pro veřejnost. Primárně je určen pro studenty, co se tam chtějí hlásit. Sekundárně pro kohokoli jiného kdo na PřFUK nestuduje nebo neučí. Jako letošní téma byla zvolená VODA.

Už jsem na třech přednáškových dnech byla, dva jsem nestihla a na jednom byla Mamka s Kikinou. V jeden den je blok dopolední od 10 do 12 a odpolední od 13 do 15. Je na přednášejících, jestli tento čas využijí pro dvě dvouhodinové přednášky nebo na čtyři kratší. Je to zdlouhavé ale stojí to za to.

Už jsem se dozvěděla něco o prvocích, které mohou jedy zamořit celá jezera nebo moře, a vyhubit jimi třeba populaci delfínů žijící v dané oblasti.
O tom, proč se kytky nestěhují dolů po toku řeky, když jsou jejich semena logicky unášena po proudu a ne proti.
O potřebě vody pro zemědělství a o to, čím se nedostatek může řešit.
O možnostech využití geneticky modifikovaných rostlin právě v případě nedostatku vody. A i v jiných situacích. A o tom, že u genetických modifikací se musíme rozhodnout mezi minimálními riziky, nebo možností nakrmit hodně lidí v chudých oblastech plodinami, které si budou moct sami vypěstovat například v pouštích. Nebo plodinami s uměle vpravenými geny pro vyšší obsah vitamínů.
A o tom, že někteří lidé se víc bojí skoro neexistujících rizik nebo vymyšlených hrozeb, než chtějí pomoct hladovým afričanům, kterým v poušti skoro nic normálního neroste.
O tom, že rostlinám může víc škodit zaplavení než sucho.
O tom, že bakterie jsou všude, třeba několik kilometrů pod povrchem země.
O rektální ampuli, adaptaci některého hmyzu na vodní prostředí. (A o jiných adaptacích)
A nakonec o přechodu obratlovců na souš, a o tom, proč se někteří vracejí do vody.

Čeká mě ještě šest sobotních přednášek, tak mi držte palce, ať to přežiju.

The Butterfly Effect?

1. března 2013 v 21:54 | Andalusian |  Filosofický koutek
Po dnešku už se mi vážně nechce nic dělat, ale přemůžu se a napíšu ještě článek. Do školy jsem šla jen na jednu hodinu, to je velké plus. Potom jsme šli se školou do Rudolfina na výstavu The Butterfly Effect?, jejíž název jsem si vypůjčila i pro svůj článek. Má to poukazovat na obrovské důsledky, které způsobí naprostá maličkost někdy v minulosti. Mělo se jednat o dekonstrukci, ale nevysvětlím vám, co to znamená, Wikipedie to bude vědět. Napřed jsme si poslechli přednášku o stylu vystavovaných malířů a bla bla, když jsme čekali venku až otevřou a mrzli u toho. Výstava byla překvapivě zajímavá, ačkoli mi předtím přišlo nepravděpodobné, že bych se shodla se svým výtvarkářem na tom, co je hezké. Modernímu umění nerozumím, takže mi přijde zbytečné výstavu nějak víc rozebírat. Každý z šesti malířů tvořil úplně jinak, někdo maloval jen zjednodušené tvary, některý sofistikované kompozice se zneklidňujícími prvky, nechyběly ukřičené koláže ani kytičkové (doslova) obrázky. Koho to zajímá, zajde si tam sám.
Výtvarkář není troškař, takže jsme měli v plánu hned dvě další výstavy. Tu ve Špálově galerii nám těsně před tím (naštěstí/bohužel) zbourali, takže nám nezbylo než se spokojit se dvěma kulturními zážitky. Přesunuli jsme se do Jízdárny na hradě, kde měl retrospektivní výstavu Karel Malich, kterého jsme z hodin výtvarky znali jako "toho pána s těma drátama". Pan profesor to interpretoval jako kresbu ve vzduchu, podle mě jsou to motanice z drátů. Ale hezké a celá ta výstava byla pěkně udělaná. Na jednom konci tmavé stojany, tmavý koberec, zatažená okna, dál se to postupně vyjasňovalo a druhý konec haly byl bílý a osvětlený.
Asi v půl druhé nás vypustili na Hradčanské náměstí. Před hradem jsme potkali skupinku veselých cizinců, kteří chtěli vyfotit a pak chtěli stokrát zopakovat české "děkuju", než to vyslovili aspoň trochu obstojně. Shodly jsme se s Mípou, že se projdeme, tak jsme došly na Malostranské náměstí, znovu se pozastavily nad absurditou obrovského náměstí, které tam vlastně není, a jely domů.
Zážitek určitě přínosný, i když mě to docela unavilo. Také jsme s Mípou dostaly za úkol napsat reportáž, to ještě bude zajímavé.
A na závěr bych chtěla vyhlásit den nošení divných věcí po ulici, protože jsme před Rudolfinem viděli pána s kancelářskou židlí nad hlavou, v ulici Na Perštýně slečnu s mopem a v tramvaji pána s pirátským kloboukem. Tak tedy hezký zbytek dne nošení divných věcí a zase někdy.