Květen 2012

Hra o trůny

29. května 2012 v 20:52 | Andalusian |  Literární koutek
Koukám, že jsem tady zase strašně dlouho nebyla, a že za letošní rok jsem zatím napsala pouhé čtyři články. Jelikož v tuto chvíli nemám žádné lepší nápady, bude toto další článek o literaruře, vlastně i o filmu.
O novém a vysoce populárním seriálu Game of Thrones jste už určitě slyšeli, někteří možná vzali na vědomí i knižní předlohu, sérii A Song of Ice and Fire od G. R. R. Martina. Zajímavé jméno, že? Ta písmena... Skoro jako Tolkien. Ten byl J. R. R.
Děj knih si můžete přečíst na Wikipedii (nebo v těch knihách, pochopitelně) a recenzí se po internetu jistě povaluje dost. Takže mi nezbývá, než přidat svůj názor a doufat, že někoho zajímá.
První knížka, tedy A Game of Thrones, mě naprosto uchvátila. Konečně nějaká fantasy, kde se to nehemží skřítky a magií a dobro nemá stoprocentní převahu nad zlem. Ne že bych neměla ráda typicky Tolkienovské fantasy (tedy hlavně samotného Tolkiena - toho naprosto zbožňuju), ale některé jsou až moc naivní a tohle byla vítaná změna. Jen co jsem zhltla první díl, vrhla jsem se na druhý. Začínalo mi připadat, že se tam nějak moc vraždí. Přeci jen jsem ještě nečetla knihu, kde by umíralo tolik důležitých postav (kromě detektivek, samozřejmě).
Teď jsem dočetla třetí knihu (Bouře mečů) respektive druhý svazek třetího dílu (co je to za novou úchylku, psát knihu na dvě knihy?) a dávám si pauzu. Můj žaludek by asi další vraždění neunesl. Uvidím, jestli a kdy se dostanu k pokračování. V průběhu třetího dílu se dokonce objevily chvíle, kdy jsem byla naproto pevně rozhodnuta tuto sérii odložit a nevracet se k ní. Pan autor má ale nějakou nepochopitelnou schopnost mě vždycky ukonejšit a přimět číst dál. Teď už jsem při čtení byla téměř paranoidní - pokaždé, když to s nějakou postavou vypadalo nadějně, stala se nějaká nepředvídatelná a často i absurdní věc a najednou ji opět (pro změnu, že?) hrozilo smrtelné nebezpečí nebo něco takového. Bouře mečů skončila relativně dobře se slabým cliffhangerem - dává autorovi krásnou příležitost začít postavy postupně opět shazovat z pomyslných bezpečných vrcholků, na které se tak pracně vydrápaly.
Série je velmi čtivě napsaná a doslova vtahuje čtenáře do děje, ale je to jen pro silnější povahy. Po prvním díle se to začlo malinko zvrtávat a třetí díl mi už přišel třošinku, for want of a better word, laciný. Nějak mi ty zvraty přišly takové umělé a naivní (tohle slovo zní opravdu velmi podivně ve spojení s fantasy krvákem, ale připadá mi, že se sem hodí). Nechci tím sérii odsuzovat, jen vytýkám věci, které mi neseděly.
A co film? Upřímně řečeno, je to dobře udělané. To, že se z jedné knihy dalo natočit deset hodin filmu také svědčí o tom, že knihy jsou k prasknutí nabité akcí. Postavy v seriálu jsou docela věrně vykreslené a většinou i odpovídají knižní předloze. Jen mi tam opravdu vadí nadbytek erotiky. V knize nějaká je, ale jen minimálně. Tak proč je jí ve filmu tolik? S dalšími díly míra erotiky v knihách stoupá, takže jsem zvědavá na další série filmů. Jestli bude poměr množství erotiky kniha/film u třetího dílu odpovídat prvnímu, můžeme se těšit na porno film.
Na závěr ještě takový malý postřeh. Nedávno jsem četla poslední díl Paoliniho série o Eragonovi (v angličtině) a nemohla jsem si nevšimnout jedné zajímavé drobnosti. Předtím jsem četla A Game of Thrones a narazila jsem tam na zvláštní výraz, se kterým jsem se nikdy dřív nesetkala - peel off gloves, tedy sloupnout si rukavice. Vzápětí jsem tento váraz objevila v Paoliniho Inheritance. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby se objevil v některém z předchozích dílů, všimla bych si toho, protože mi tento výraz přijde opravdu zajímavý. Je docela pochopitelné, že Paolini četl nějaké Martinovy knihy, ale přijde mi to pozoruhodné.
To je ode mně zatím vše,
Andalusian