Srpen 2011

Nestíhám

28. srpna 2011 v 20:37 | Andalusian |  Filosofický koutek
Nestíhám. Možná si v duchu ironicky říkáte "Ne, vážně? To jsme si nevšimli." Nebo si to taky neříkáte, protože na tento blog nikdo tak často nechodí, ale to je jiná záležitost.
Už jsem se potřetí vrátila z prázdnin - tentokrát zase z tábora a ještě jsem nestihla dopsat články o Norsku. Už zbýval jen jeden poslední, takže ho přeskočím a budu se radši věnovat čerstvějším událostem. Tak třeba: mám novou židli. To jste asi nepotřebovali vědět, takže se vrátím k táborům.
První z nich byl na ranči Ixion, kde jsme se sestrou bylu už sedmým rokem. Je to tábor s koňmi, takže kromě vyjížděk a jiných koňských záležitostí se tam toho zas tak moc neděje. Lilly (Skatulka) jela už podruhé jako instruktorka a snažila se tento fakt změnit. Tak jsme se dostaly k tomu, že nám naše milé vedoucí připravily hon za pokladem, stvořily skřeta Prckožrouta a v okolí se místo běžných věcí začaly objevovat věci s názvy jako Modrá obluda (kontejner), nebo Vodníkovo království (rybníček). A ještě k tomu jsme místo normálního způsobu začali zahybat doneleva a doneprava. Nemá cenu se o tom rozepisovat konkrétněji, stačí říct, že jsme si krásně zajezdili a nasmáli se na dlouho dopředu (i když zas tak dlouho ne, když vezmu v úvahu, že už o týden později jsme odjely na další tábor a smály se snad ještě víc).
O druhém táboře, ze kterého jsem se dneska vrátila, radši napíšu nový článek.
Zase někdy, Andalusian

Země ledu a sněhu

7. srpna 2011 v 19:20 | Andalusian |  Filosofický koutek
Ahoj, zase jsem po dvou týdnech zpět z tábora. Bylo tam hrozně fajn, ale o tom zase příště. Abych to měla hezky chronologicky, dopíšu napřed články o dovolené v Norsku.

Článek se jmenuje, jak už jsem slibovala, po další z typických věcí pro Nory. Je to na severu, je tam zima. Ale ne taková, jakou by člověk v těchto zeměpisných šířkách čekal. Plnou silou se do nich opírá Golfský proud (tedy to, co z něj zbylo, když se plnou silou opřel do Britských ostrovů) a tak je klima u pobřeží výrazně mírnější, než ve vnitrozemí.

A teď už k samotnému výletu. Minule jsem skončila středou, kdy jsme se vydali na pěší tůru po N.P. Jotunheimen. Ve čtvrtek jsme si při průjezdu Lomem nenechali ujít zdejší dřevěný kostel z 12. století, který byl, ač původně katolický, předělán na protestantský (aspoň myslím, že to tak bylo). Byly v něm nakombinovane věci z různých období: např. původně renesanční kazatelna ozdůbkami předělaná na barokní, barokní varhany a asi čtyřikrát měněná výzdoba oblouku před oltářem. Zázrak je, že kostel stojí dodnes, přestože dřevo, ze kterého je postaven, opustilo les již před devíti sty lety.
Zbytek dne jsme strávili přejížděním od zajímavosti k zajímavosti. První byl Pollfoss. Je to místo, kde se řeka Otta řítí soutěskou a tvoří úžasné vodopády a kaskády. Bohužel už není zdaleka tak působivý, jako v době, než postavili elektrárnu a vzali Pollfossu vodu.
Dál jsme pokračovali směrem ke Geirangeru, což je údajně nejkrásnější fjord v Norsku (Je dokonce na seznamu Unesco). Napřed jsme si ho prohlédli z vyhlídky nesoucí úžasný název Dalsnibba a pyšnící se výškou 1476 metrů nad mořem. Jede se na ní po zpoplatněné serpentýně, kde se člověk pomalu bojí, aby se auto nepřevrátilo (to jsme ještě neviděli Trollstiegen). Shora byl krásný výhled po údolí (na Geiranger samozřejmě taky), bylo krásně vidět, jak se norské hory zvedají už od moře. Ne jako jinde, kde je u moře nížina a pak se to postupně ve vnitrozemí zvedá (jako třeba v Itálii), v Norsku jsou hory už od moře. Bohužel jsme měli trošku mlhavo, takže jsme neviděli až tak daleko. Sjeli jsme zase dolů do městečka Geiranger, které leží až úplně u vody, a zjistili jsme si, kdy jede trajekt. Pak jsme ve zbylém čase vyjeli Orlí stezkou na další vyhlídku, tentokrát trochu nižší a méně profláknutou, odkud byl pohled dál po délce fjordu. Dole jsme najeli na trajekt a nechali se převézt o kus dál po fjordu (ne napříč).
Na mapce z Google maps je vidět trasa trajektu (označena Geiranger - Hellesylt). Nebojte se, mapa není jediným obrázkem z Norska, kterého se dočkáte.
Na lodi nám pouštěli výklad týkající se místních krásných vodopádů ve třech jazycích. Přenocovali jsme kousek za Hellesyltem.
V pátek jsme dojeli do Ålesundu, který je známý svými secesními domy. Celý vyhořel a když ho stavěli znovu, byly v módě zrovna takové. Celé město je mimořádně krásné a nachází se v něm jeden z mála secesních kostelů vůbec. Odpoledne jsme si udělali procházku po údolí Romsdalen, které je prostě hrozně hezké.
Osmý den jsme využili k prohlédnutí populární turistické atrakce - Trollstiegenu. Prý to znamená trollí žebřík. Je to krkolomná serpentýna postavená v prudkém svahu a ještě přes vodopád. Shora je krásný výhled na údlí a vodopád, co se dole mění v roztomilou říčku. Z vyhlídky na vrcholu jsme odvážně vyrazili na pěší tůru Stabbeskaret, na jejímž vrcholu je prý úžasná vyhlídka. Ze začátku je to celkem příjemný výlet po kamenité cestě s výhledem do Romsdalenu, dále se cesta mění v kamenné moře s výhledem jen na horské jezero, které bylo též obklopené kameny. Cesta prudce stoupala a nám se dál nechtělo, takže jsme se vrátili, aniž jsme se dočkali slibované vyhlídky. Cestou dolů mě začaly hrozně bolet kolena, ale výlet to byl hezký. Zpětně jsme usoudili, že cesta je asi okružní, protože jsme neviděli, že by se někdo vracel, zato jsme viděli spoustu lidí mizet za hřebenem. Dospěli jsme k názoru, že je tam troll a žere je. Na to, abychom ho dotáhli do laboratoře bohužel nezbyla síla.

Tady zatím skončím, nechám taky něco na příště. A jelikož spousta lidí na své blogy píše něco o tom, co právě dělá, můžu vám říct, že se práve naprosto nehorázně nacpávám hroznovým cukrem. Chytla jsem to od lidí na táboře - ale o tom zase někdy jindy.